Pražský Kelt 2024
Pražský Kelt 2024. Můj první dálkový pochod, ultramaraton, chcete-li.
Byla polovina září 2024 a já akorát absolvovala kurz běhání pro začátečníky. Ten letní, prázdninový. Nadchlo mě to, pokračovala jsem proto i v navazujících podzimních lekcích. Ale zároveň jsem v sobě měla sny mnohem větší, než se “jen naučit běhat”.
Neměla jsem moc představu, čeho až bych mohla být schopná, když jsem narazila na nějaké facebookové skupině na akci “Pražský Kelt.” Dálkový pochod, ultratrail, který propojuje keltská hradiště a zelené lokality v Praze s tím, že vlastně ani nebudete tušit, že v Praze jste. Přihlásila jsem se. Když byto nemělo klapnout, tak jsem aspoň doma, nebudu muset nikam jezdit…
V den startu jsme jeli na akreditaci tak akorát načas. Zácpou, přes zasekaný Pražský okruh. Přece jen byl pátek a moje časové odhady byly zase poněkud nadhodnocené. Cestou přes Radotínský most jsem při pohledu na rozhlednu Závist utrousila komentář…něco v tom smyslu, že ten kopec nemám ráda a že ho asi stejně nedám. Nacházel se v třetí čtvrtině trasy a já věděla, jak vypadá. Taky trochu nevýhoda těch domácích kopečků.
Se startem padla tma. A já se vypadala na svůj první ultramaraton. Plná nadšení a odhodlání. Nevím proč jsem si představovala, že většinu času půjdu v nějaké skupince s ostatními závodníky. Nebylo tomu tak. Jen jsem sem tam někoho minula a on mě.
S nastupující nocí padala mlha. Mlha taková, že když jsem vydechla, tak jsem neviděla nic kromě světelného kužele z čelovky. Můj dech mi zahalil i do té doby přehledný perimetr 2 metrů. Byla to první mlžná podzimní noc v loňském roce. A já šla sama pražskými lesoparky.
Občerstvovačky však dokázaly nejednomu závodníkovi zvednout náladu. Sladké, slané, polévky, radlery, kofola… na co jen hlava závodníka pomyslí. Protože myslet jen na to, kolik kopců člověk musí vystoupat a nastoupat, než dojde na Vyšehrad, bylo trochu demotivující.
Ale i tak se mi podařilo bez větších obtíží dojít do Hlubočep na začátek Prokopského údolí. Zde pro mě nastala největší lahůdka. V noci se motat po známých cestičkách nedaleko bytu. Docela na hlavu. Když jsem nechtíc sjela po zadku skálu na začátku Dalejského údolí, přišel zlom. Hlava byla unavená. Ale přece jsem pokračovala. Olaf, který zaparkoval své vozidlo kousek před Holyní mě zas trochu povzbudil. Z auta s blikajícími oranžovými majáky, nabídl kofolu a křupky a já mohla pokračovat.
Přes Slivenec se mě ujal jeden z rychlejších závodníků, který potřeboval chvíli pauzu a společně jsme ho přešli. U Pecoldovy vápenky však byla občerstvovačka, kde jsem poprvé zažila, jak je vlastně jednoduché skončit. Pán se prostě nahlásil, občerstvil a řekl, že končí, že jde na bus. Tak. Nic víc.
Ale já se vydala vzhůru vyškrábat jednu stezku cestou necestou. Před Radotínem, kde se zrovna konaly trhy plné stánků s dobrotami, jsem se začala potkávat se skupinkou maďarských dálkoplazů. S jejich společnotí jsem nakonec došla až k onomu Radotínskému mostu, kde jsem mezi pilíři pozorovala jen jejich postupně se vzdalující záda. Zlom. Hlava. Kopec Závist se blížil. A s ním přicházela bolest nohou. Strašná. A únava taky. Úsek od mostu ke stánku U posledního kelta byl dlouhý, bolavý, vyčerpávající. Prohovořený na telefonu s nejbližšími z rodiny za doprovodu slz. Nechtěla jsem skončit. To jsem říkala. Myslela jsem si však přesný opak.
Sedla jsem si do vyhřívaného stanu nad misku s bramboračkou a pozorovala dění kolem sebe. Někteří se připravovali na další úsek cesty, suché ponožky, obnovit vazelínu. Jiní vtipkovali se známými. Já však, ačkoliv zavrstvená s termotriku, teplé mikině, bundě a rukavicích jsem měla zimnici. Tělo mělo dost. Moje hlava měla dost.
Jak jsem si večer předtím řekla, tak bylo. Ten kopec jsem prostě nevyšla. Kdybych se možná nastavila jinak…Řekla si, že to nic nebude, mohlo to dopadnout jinak. Já ale byla pyšná. Ano, sice neskutečně vyčerpaná, ale pyšná na svůj výkon. 72 kilometrů. Přesvědčila jsem se, že pokud zapracuji na několika aspektech, budu schopná dosáhnout i cíle nějakého jiného ultratrailu.
